Slohovka Paměti růže
Život jednoho letce
Dvacet let po smrti Consuelo a sto let od narození Antoina se rozhodl José Martinez Fructuoso, Consuelin dědic, zveřejnit její zápisky. Zápisky o společném životě Consuelo Suncin a Antoina de Saint – Exupery. Tak vznikla kniha Paměti Růže.
Jmenuji se Antoine de Saint – Exupery, jsem letec, pojďte se se mnou proletět, polibte mě, vemte si mě. Tak prosté, krátké a náhlé bylo jejich setkání a vzplanutí, tak rychlé bylo Antionovo požádání o ruku Consuelo. Přestože teprve nedávno zemřel Enrique Gómez Carrillo, první Consuelin manžel, zamilovala se a řekla onomu tajemnému letci své ano. Vzali se 23.4. 1931 na zámku v Agay.
V prvním domě ve kterém šťastní novomanželé bydleli, vybrala Consuelo jeden malý pokojík, ten vyzdobila, všude vyvěsila staré papíry, spisy, předměty patřící k Antoinově minulosti a určila jej Antoinovou pracovnou, kde bude psát. Každý den mu určila počet stran k napsání a tak vznikalo dílo Noční let. Dík svému dílu se Tonio, jak ho často Consuelo jmenovala, dostával do popředí, stával se známým, s tím však přicházely i první nesoulady v manželství. Přesto, že doposud byl Antoine velmi často pryč. Létal. Transportoval leteckou poštu a na dlouhé týdny nechával svoji vyvolenou doma samotnou. Ona jej vždy na cestu řádně vybavila, hlavně co se jídla týče a on se pak mohl rozdělit s ostatními piloty. A Consuelo čekala. Plna strachu, aby se jejímu Toniovi něco nestalo. Přesto však byli šťastni. Ale teď, když byl Tonio známý díky svému psaní, začali se kolem něj vyskytovat různí lidé, ženy nevyjímaje. A on si noc co noc do jejich domu zval známé a noc co noc je hostil, přestože finančně na tom nebyli nijak dobře. A Consuelo mizela z jeho podvědomí, nešťastná z toho množství cizích žen, které obletovaly jejího Tonia. A jemu to snad ani nevadilo, jistě mu lichotila ta spousta obdivovatelek.
A často se stěhovali. Den ze dne Antoine řekl své ženě: „Drahá, sbalte si věci“, často si takto vykali, „odjíždíme jinam.“ Několikrát měli pronajatý jen malý byteček v Paříži. Zavítali i do Alžíru či do Maroka. Často však také přebývali jen v hotelu, přestože to bylo dražší než kdyby si pronajali nějaký byt. A Tonio již nevěnoval tolik pozornosti své Consuelo. A když ona již nemohla toto snášet a odjela od něj, on ji hned napsal dopis ať se vrátí, že bez ní nemůže být. A ona se vrátila, vracela se stále, zas a znovu.
Několikrát měl Antoine nehodu během letu, avšak jednou to bylo obzvlášť zlé. Bylo to zrovna v době, kdy jejich manželství procházelo největší krizí a nemohli spolu již ani promluvit. Jednoho večera v hotelovém pokoji Consuelo našla v Antoinově zavazadle dopis. Dopis napsán jiné ženě. Milence. A tak od něj odjela. Plula na lodi do své rodné země a během cesty ji přišel telegram. Antoine měl nehodu. Tahle však byla nejhorší ze všech. Div, že to přežil. A tak za ním spěchala do nemocnice. A opět byla s ním. Osud?
Ani Consuelo na tom se zdravím nebyla nejlépe. Unavená z toho věčného čekání na svého letce se na nějaký čas octla v psychiatrické léčebně. Odpočala si zde, aby mohla odstartovat druhou část etapy čekání na svého Tonia.
Rozdělím- li jejich manželství na dvě části – před a po krizi, začnu nyní tu druhou část. Ve Francii v Paříží se schylovalo k bouři – k útoku Němců. Antoine poslal Consuelo někam pryč, do bezpečí. Byl to asi rok 1940 nebo 41 a Consuelo se octla na venkově na usedlosti La Feuilleraie. Zde, myslím, zažila pěkné časy. Tonio ji sem chodil pouze navštěvovat, dvořil se ji zde jiný muž, malíř Bernardo a dokonce ji požádal o ruku. Bylo však asi psáno ve hvězdách, že Tonio a Consuelo zůstanou spolu. Tak to taky bylo – Antoine odvel Consuelo, svoji malou holčičku, do Lurd. Potom nějaký čas žila v komunitě ve vesničce Oppéde. Zde se hodně věnovala sochařství. Mezitím Antoine odjel do New Yorku a později Consuelo za ním. A když už nechtěli žít ve velkoměstě, posunuli se o kousek dál, na venkov, kde Consuelo našla krásný dům. Majitel jim ho nechal k dispozici zdarma. Vznikal zde Malý princ a podle něj dům i pojmenovali – Dům Malého prince. Snad tyto poslední společné roky byly šťastné.
V březnu 1943 Tonio opět odešel. Do války jako dobrovolník. 31.7. 1944 vzlétl z Korsiky, už se však nikdy nevrátil. Jeho život částečně bohémský, především však život milovníka své ženy a letectví vyhasl někde nad středozemním mořem. Zanechal svoji Consuelo, svoji holčičku, pampelišku samotnou.
Gabriela xxx, Sx A
referát
(válečná
literatura – Francie)
9.5.
2007